Čas - elektronické knihy

Jiří Adamíra patřil k nejlepším českým hercům druhé poloviny dvacátého století. Jeho úchvatné herecké výkony byly vystavěny nejen na nesporném talentu, ale také na pronikavém intelektu, hlubokých znalostech, přemýšlivosti o rolích a zodpovědnosti k divákovi. S jeho fascinujícím osobním charismatem se pojila i přesná dávka odzbrojujícího suchého humoru a ironie. Vedle obdivuhodné kariéry, lemované stovkami dokonale ztvárněných rolí, prožil také zajímavý osobní příběh, bohužel předčasně ukončený zákeřnou nemocí.

Každodenní život obyvatel Českého království za první světové války jako by dnes již tonul v mlze, ukryt přirozeným během času, ale i mnohem temnějším obdobím nacistického teroru o čtvrtstoletí později. Jako by světovou válku (teprve později označovanou přívlastkem „první“) připomínaly jen mechem obrostlé pomníčky padlých na návsích našich obcí. Přesto se jedná o období navýsost zajímavé i barvité – byť na barevné škále převládají šedá a černá, teprve v samém závěru války překryté barvami vlajky mladé republiky.

Přestože už dávno není takovým lamačem ženských srdcí, jakým býval v osmdesátých letech, stále zůstává impozantní osobností hereckého i veřejného života. Přestože se netají tím, že si občas dá skleničku navíc, a jeho vášeň pro cigarety je tak silná, že se stal chodící reklamou na kouření, stále ho mnozí vnímají jako vzor. Přestože už bezmála čtyřicet let platí za největšího elegána českého filmu a mohl by mít každou ženu, na kterou ukáže, stále zůstává se svou manželkou Andreou – a jejich vztah je stejně pevný jako stisk jeho ruky.

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným.

Přemyslovci… Jméno bájného českého rodu zas a znovu rezonuje v našich myslích i srdcích. Dynastie, která se vynořuje z šera českých dějin a po mnoha vzestupech i pádech se stává jedním z nejvýznamnějších stavebních prvků naší historie...

Tomáš Holý vstoupil do našich srdcí a stal se legendou dětského herectví. To, že mu nemilosrdný osud dopřál tak krátký čas, v tom – na rozdíl od jiných „legend“ – nehraje žádnou roli. Na jeho neopakovatelným způsobem ztvárněné malé hrdiny bychom nezapomněli, ani kdyby dnes žil šťastně a spokojeně mezi námi (a zřejmě mimo světla ramp, po nichž vlastně nikdy netoužil). Jeho vůbec první biografie nás seznámí s hereckými začátky, zevrubněji se věnuje legendárním snímkům Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny či „šumavské trilogii“

Jan Pivec, to je nepřehlédnutelný titán našeho herectví – a zdaleka nejen díky stejně nepřehlédnutelné postavě. Chlapec ze slušné, ale nepříliš zámožné rodiny z pražských Vinohrad měl od dětství jedinou touhu: stát se hercem. Houževnatost, s níž šel za splněním svého snu, mu pomohla překonat nemilovaná studia i hladová kočovná léta – a hle, po úspěšném bratislavském angažmá se Jan v pouhých sedmadvaceti letech ocitá na prknech naší první scény!

Do posledního dílu slavného románu Elizabeth Gaskellové vstupujeme v okamžiku, kdy se Margaret vyrovnává nejen se ztrátou matky, ale i s pocitem, že o ní pan Thornton bude smýšlet jako o lhářce. Elizabeth Gaskellová jako by tu pod clonou smyslu pro čest a pravdu a chladného obdivu vůči miltonskému továrníkovi nechávala problesknout první paprsky lásky – avšak ví o nich jen autorka a vnímavá čtenářka, Margaret sama si je zatím neuvědomuje. John Thornton naopak přiměje svou matku, aby vyhledala Margaret – slíbila přece umírající paní Haleové, že jí bude nápomocná v okamžicích, kdy by dívka mohla zakolísat. Stále se totiž vrací k okamžiku, kdy ji u nádraží spatřil s cizím mladým mužem.

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).

(Vyvrhelové a vyvrženci, zhýralci a vrahouni aneb Vyvraždění Adamitů či démonický císařský levoboček a mnohé jiné excesy či úchylky od dobrých mravů v českých dějinách se zvláštním přihlédnutím k jejich zavrženíhodným aktérům i ubohým obětem) České dějiny či historie Českých zemí, to je bezedná pokladnice příběhů. V každém z nich – a to zcela bez výjimky – se ještě dnes dá najít cosi navíc, cosi utajeného či nevyřčeného; vždy je tu „ještě něco“, co nám historici zatajili, ať už z jakýchkoli důvodů. Tato kniha je naopak čtivým a zajímavým podnětem k přemýšlení o věcech i dějích, které zůstaly dosud v obecně známých dějinách skryty, a také návodem k tomu, jak je odhalovat a interpretovat.

Český středověk, zejména pak jeho počátek, tone v příšeří. Přesto, jsme-li vybaveni znalostí toho, co se v písemné, výtvarné či hmotné podobě přece jen dochovalo, a také dostatečnou mírou fantazie, před námi vyvstávají postavy a děje, které – navzdory odlišným kulisám – až překvapivě připomínají sváry, lásky a vášně doby současné. Touto optikou se na historii dívá i známý spisovatel a publicista – a skvělý vypravěč – Jan Bauer.

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy.

Rodící se milostný vztah Liliany a Artura krutě poznamená hrůzný zločin. Oba pracují pro laboratoř vyvíjející revoluční lék proti rakovině – a právě o ten má zájem neznámá skupina zločinců, která se nezastaví před ničím. Vzrušující momenty, které Lil a Artur prožívají, nejprve naruší záhadné zmizení jejich kolegy, jenž za své vědomosti zaplatí životem. Sympatický, byť občas poněkud neortodoxní policejní komisař Ivan Hokr začíná pátrat po bestiálním vrahovi, který je však vždy o krok napřed.

Lady Susan, novela v dopisech, kterou Jane Austenová nazvala podle hlavní postavy, se v mnohém vymyká nejen další autorčině tvorbě; a k titulní hrdince bychom marně hledali paralelu snad v celé literatuře devatenáctého století. Vždyť tato čerstvá vdova je nejen krásná, ale také navýsost inteligentní a vtipná, nezávislá a nespoutaná; dokáže zamotat hlavu výrazně mladším nápadníkům; v milostných hrách drtivě vítězí nad svou mladičkou dcerou; a byť je jí přibližně pětatřicet let (což mělo v dobovém nazírání k mládí daleko), jeden z mužských protagonistů ji právem označuje za „nejznámější koketu v Anglii“…

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve. Rána sroste. Zacelí se. Ale jizva zůstane. Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo?

Bělehrad 1976: toto slovní spojení rezonuje v hlavách a srdcích nejen fotbalových fanoušků. A po právu: vždyť naše historie tohoto sportu, ať už československá, nebo česká, nemá žádnou další zlatou medaili ze světového či evropského šampionátu. Kniha, kterou sestavili zkušení sportovní novináři a publicisté Josef Káninský a Stanislav Hrabě, nás provází na podivuhodné cestě; tu musel urazit tým, kterému nikdo příliš nevěřil ani u nás (natož ve fotbalové Evropě), jehož vedení nepočítalo s tím, že by se mohl probojovat do evropského finále (a tam uspět), kterému se předtím nepodařilo postoupit na mistrovství světa… I po tomto neúspěchu naštěstí zůstal u kormidla Václav Ježek – a spolu s Jozefem Venglošem sestavili mužstvo, které mělo kvalitu i bojovnost, pokoru i sebevědomí, ale především týmového ducha.

„Schody do absolutna, známý a věčný příběh o setkání, lásce, vášni a dalších prožitcích.“ Tuto větu napsal na program scénického čtení povídky, která byla skryta v mém autorském šuplíku dlouhých dvacet pět let, můj přítel z divadla Bez zákulisí v Sokolově ing. František Faust. Příběh, který v různých obměnách provází svět lidí od nepaměti, popisuje lásku v jejích romantických podobách. On je dvacetiletý kluk z maloměsta na západě Čech a ona jeho tajemná pražská Múza. Setkávají se spolu na různých místech, která se v těch láskyplných setkáních proměňují z obyčejných míst na místa plná kouzel a tajemství. Všednost jejich příběhu o setkání, vzplanutí, vášni, tajemství a rozchodu je vyvážena způsobem podání děje formou básnických metafor, které mají čtenáři připomenout neobyčejnou krásu českého jazyka.

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože.

Skecy jsou obrázkovou knihou vzniklou díky humoru básníka a textaře Petra Soukupa. Po sbírce básní 2/3 chlapa začal vymýšlet pouze jednoslovné výrazy či krátká slovní spojení, a k nim dotvářel jednoduché kresby. Výsledek předal ilustrátorovi Aleši Čumovi, se kterým již spolupracoval právě na knize 2/3 chlapa. Ten obrázky překreslil a dal jim jednotný vzhled. Kniha opět sází na jednoduchost a název Skecy je velmi výstižný.

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné. Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v ni. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku.

Manželství Julie a Robina prochází vleklou krizí, kterou přetne Robinovo nečekané zmizení. Juliin švagr sice pracuje jako policejní ředitel, ona však najímá soukromého detektiva Teodora Tecla, aby po jejím manželovi pátral paralelně s policií. Už při prvním setkání mezi nimi přeskočí silná erotická jiskra, které se oba snaží marně vzdorovat. Tím marněji, čím hlouběji Teodor rozkrývá temná tajemství Juliina manžela… Nejprve vyplouvá na povrch jeho nevěra, kvůli níž plánoval rozvod, a brzy se ukáže, že provozuje nelegální obchody s dopingovými přípravky.

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetůje malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného.

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK.

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech?

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv.

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa.

Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti.

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold.