Čas - elektronické knihy

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří procházejí jejím životem, jí nepřinášejí štěstí. Dokonce i Marek, jenž se zdál být tím pravým, ji zraní. A Žofie se sice za muže svého srdce provdala, ale brzy ho tragicky ztrácí. Bára se nedlouho po tvrdém prozření, kdy přistihne svého přítele při nevěře, stává obětí nebezpečného stalkera. Ona, a později ani policie, však netuší, kdo a proč ji pronásleduje a ohrožuje její život.

„Ženy nechtějí slyšet pravdu,“ svěřuje svému deníku hlavní hrdina, charismatický čtyřicátník Kristián. A dodává: „Což je celkem v pořádku, protože muži většinou nemají zájem jim ji říkat.“ Ano, zatloukat a zase zatloukat… Jenže pokud bývalý majitel (a horlivý uživatel) online seznamky při rande naslepo tvrdí, že tohle je jeho „internetové poprvé“, nemůže se divit, že ho jeho nový vztah zaskočí nejedním překvapením. Jeho „objev“ sice není velký, tlustý černoch, jak ho škodolibě strašil přítel Richard, ale velmi pohledná a milá brunetka Evelína – ovšem svět je malý a šokující odhalení na sebe nenechá dlouho čekat.

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím.

Autor sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak zajímavé dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby… Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost…

Zkušení cestovatelé a spisovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý dostáli v knize Místa zrychleného tepu předsevzetí odkrývat zejména onu „skrytou krásu“. Ta je někdy málo viditelná proto, že se nachází ve stínu památky či pozoruhodnosti mnohem věhlasnější. Jindy z prostého důvodu, že ji musíme hledat pod zemí. A ještě jindy nám po ní bohužel (a zatím!) zbývají jen skrovné zbytky, které bychom mohli snadno přehlédnout. Sami k tomu říkají: „Právě taková místa si podle nás zaslouží pozornost – nejen proto, že jim zatím nebyla věnována; ale hlavně jsou nádherná a výjimečná.

Kdy jindy si přát lásku a štěstí, když ne o Vánocích? Hlavní postavy těchto příběhů si to dobře uvědomují. Ale jak to tak bývá, ke splnění takových přání vede pořádně klikatá cesta… S Kamilou se seznámíte v povídce Markéty Harasimové Vánoční sen. Tato maminka malého Péti se snaží zapomenout na jeho tragicky zesnulého otce v kolotoči pracovních a mateřských povinností.

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala… K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství.

Roky 1938 až 1945. V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí.

Má Madlenka právo na štěstí, když jejím jediným majetkem je krása – a pod zeleným stromem naplněná láska k Michalovi, synovi bohatého radního? Jeho otec se však neštítí žádného podvodu, a tak je s hanbou vyhnána z domu i městečka. Půvabná dívka má najednou jen dvě možnosti: umřít hlady, nebo přijmout službu v hospodě jako děvečka a holka pro každého. Umřít se jí nechce... Urozený pán Ferdinand ze Schaffgotsche se oběsil na svých statcích. Co si má rodina počít s mrtvolou, když se píše rok sedmnáct set sedm a žádný kněz sebevraha do posvěcené půdy nepohřbí? Nezbývá než najít dobrovolníky, kteří ji bez modliteb zahrabou ve Smolnu, podivné, prokleté zemi nikoho na rozhraní tří panství. Musí to být silní a odhodlaní muži, co se nebojí strašidel ani samotného ďábla, a takoví se jen penězi získat nedají. Nacházejí se mezi odsouzenými na smrt… Sebevrahovi se na Smolno nechce, cestou se snaží převrhnout kočár a zabít koně, rozpoutává bouře, děsí své průvodce řevem a rouháním...

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného! Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka.

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení.

Pokud máte rádi příběhy o nebezpečných výpravách do exotických krajin, kde dobrodruhy neohrožují jen záludní domorodci, dravé šelmy a přírodní živly, ale také temná magie a démonické příšery, pak jsou tři čtivé povídky Otomara Dvořáka určeny právě Vám! V první z nich zavítáme v sedmdesátých letech minulého století do jihoamerických Kordiller, do sopečné krajiny u jezera Lakaru, kde se mladý český vědec, pátrající po svém záhadně zmizelém profesorovi, stane rukojmím ve vzájemném boji americké CIA, místní vojenské junty, partyzánů, příslušníků hrdého kmene Mapučů – a především oživlých bytostí z dávných indiánských mýtů.

Zuzana Maléřová napsala svou knižní prvotinu již v době svých studií a okamžitě vyvolala velký zájem a ohlas. Vzápětí byla objevena i pro rozhlasový mikrofon, takže rádio je již třicet let neoddělitelnou součástí jejího profesního života. A stejně jako v literatuře, tak i v rozhlasovém dialogu s posluchačem si našla svébytný, osobitý a nezaměnitelný styl. Rozhlas ji inspiroval již dříve k napsání velmi úspěšných knih Viděla jsem jitro a Šťastná hodina, které vyšly opakovaně. Knihou O květině plní mimo jiné přání těch, kteří si přejí její texty vlastnit, vracet se k nim, hledat v nich vlastní pocity, naděje i usilování. Úvahy a příběhy, které vysílá k lidem, mají vždy jeden společný motiv - hledání citového porozumění, spoluprožití dané chvíle, souznění i naslouchání, důvěrnost, hloubku. Jeden z recenzentů to označil za „tvorbu s otevřeným hledím“, což je pro autorku typické, stejně jako bravurní zacházení s jazykem. Kniha O květině má přesný podtitul.

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky.

Vánoce jsou časem splněných přání… a zázraků. A zázračná setkání nastanou i v životech hrdinů tohoto vánočního triptychu. Pohledná a samostatná čtyřicátnice Šárka si v povídce Táni Kubátové Vánoční vyznání namlouvá, že je bez muže spokojená. Partnerské soužití se přece může ošklivě zvrtnout… Jenže tajemný Horal, jehož skutečné jméno nezná, se po několika letech znovu objeví na místě, kde by ho čekala ze všeho nejméně. Také porodník Johnny, pocházející z Keni, se v povídce Josefa Pepsona Snětivého Tři králové o třetích Vánocích ani nenaděje, a vánoční překvapení se před ním zjeví přímo na sále Podolské porodnice.

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům?

Jan Bauer, jeden z nejoblíbenějších českých autorů historických knih, říká k jubilejnímu, XX. svazku Edice Český ČAS, tedy ke své knižní novince Tajemné stránky českých dějin: „Pokud jsem svou knihu nazval takto, nebylo by ode mne moudré všechno vybreptat předem. Proto jen stručně: můžete se těšit na sedmadvacet tajemstvím opředených příběhů, sahajících od dávné minulosti až do dvacátých let minulého století. Nechybí v nich neobjasněné (a nepotrestané) vraždy, vášeň, záhady, statečná střetnutí i zbabělé převlékání kabátů, na pravou míru uvedené mýty…

Druhé, aktualizované vydání. Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás znovu zvou na objevné cesty. Po úspěchu prvního vydání knihy Utajené hrady a zámky I., které je prakticky vyprodáno, vám přinášejí vydání druhé, aktualizované. Opět se vydali do pražských ulic, parků, náměstí a skrytých koutů, vždyť za pouhé dva roky se leccos změnilo!

Známý a oblíbený veterinář Jan Herčík, spoluautor již šesti úspěšných knih, jež napsal v tandemu s Alenou Hrachovcovou, o té, kterou právě držíte v ruce, říká: „Společně se vám pokusíme vylepšit náladu příběhy z ordinace veterinárního lékaře. Příběhy, které jsou někdy veselé, někdy k zamyšlení, a u některých možná ukápne i slzička.

Po úspěchu publikace Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) se Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch moderní zástavby i do archivů – a představují další skryté skvosty na místech, kde by je často nečekal ani poučený čtenář (vždyť kdo z dnešních milovníků památek ví například to, kde stával krásný zámeček Sakrabonka?). Pravda, některé z nich už naneštěstí najdeme jen pod zemí nebo v dobových pramenech. To ale přece neznamená, že bychom je měli obestřít „věčným mlčením“. Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších areálů je navýsost zajímavé, byť leckdy smutné…

Pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou z hory, až bude v české zemi nejhůře, a která je jako pojistka, že to tak opravdu bude, zařazena jako pověst poslední, zná přece každý Čech. Proč však dosud spali? A kdo vlastně jsou? Dvouvrší Velký a Malý Blaník, oáza krásné přírody v srdci Evropy, je také všeobecně známa. Blanická, potažno Prokopova neboli Čertova brázda tvoří předěl, který odděluje industrializované okolí Prahy od zachovalejší přírody dál na východ.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se již potřetí vypravili do rozmanitých koutů Prahy, na břehy Vltavy i dalších toků a vodních ploch, do zakletých areálů a k výstavným palácům; opět Vám slovem a obrazem představí utajené klenoty v netušených souvislostech a na nečekaných místech. K jejich objevování zvou těmito slovy: „Nejprve objevíme v Praze Ameriku. Je rokokově sladká! Poté na levém vltavském břehu zrekonstruujeme linii jezuitských lusthausů a vyhledáme to, co nám z ní zbylo.

Snad každý člověk touží alespoň jednou prožít dobrodružství, vydat se do neznáma, čelit výzvám, překonávat překážky a poznat sám sebe. V tomto příběhu, který napsal sám život a vypráví ho jeden z přímých účastníků, zjistíte, jak se na přelomu tisíciletí žilo Čechům nelegálně pracujícím v USA. Přečtete si barvitý popis všedních i obvyklých událostí, postřehů a prožitků, který vrcholí jen několik týdnů před těžkou krizí – teroristickým útokem na World Trade Center v New Yorku.

Leporelo pro děti 0-10 let Leporelo Máme doma zvířátko je druhým společným počinem hudebníka a spisovatele Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Stejně jako v případě svého prvního leporela Zvířátka ze ZOO představují oba autoři vtipnou a přístupnou formou domácí mazlíčky, a to dětem od nejmenších až po ty, které si verše rády přečtou samy. V leporelu najdou nejen obvyklá zvířátka našich domácností, jako jsou pes, kočka, křeček či andulka, ale i ta exotičtější, která zastupují třeba štír, chameleon nebo leguán.

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost.[Anu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost.]Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou.Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost.

Kde najdeme nejužší českou uličku a projde jí vůbec silnější člověk? Jak vypadá krajina u Nových Heřminov, jež zanedlouho zmizí pod hladinou přehradní nádrže? Která z plzeňských řek a který český pravoslavný kostel jsou nejkrásnější?

Psycholožka Vanda Berková slyšela za dobu své praxe stovky příběhů – smutných, veselých, zdánlivě nemožných, ale i tragických. Představuje nám šest lidí, kteří jí odkryli svůj osud… a nejde jim jen pod kůži, ale až do morku kostí, doslova na krev. Vrací je ve vyprávění na ZAČÁTEK jejich životního příběhu, a tím se dostává k jádru problému, který je zavedl do její ordinace.

Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.