Čas - elektronické knihy

Česká poezie Knížka „Každej chlap chodí, jak mu pták narost“ je soubor krátkých veršů, které autor David Hrbek přes rok zveřejňoval na Facebooku. Většina z nich vznikla v olomouckých kavárnách Café 87 nebo Café Palác. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o autorovy deníkové záznamy, kdy mu inspirací byly na jedné straně rýmy, na straně druhé momentální duševní rozpoložení.

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné. Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v ni. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku.

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným.

Česká poezie Pobaveno & Odhloubáno, mohlo by se také říct po dočtení sbírky Pavla W. Petkova Vypůjčeno & Okopčeno, která se snaží pozměnit zažité představy o verších a poezii. Směs humoru, nikoliv však prvoplánově vystaveného na odiv.

O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku:
„Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje

Česká poezie Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavedl umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost typicky) do krajin duše, srdce… i těla. Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou.

Sbírka poezie „Nazvučení“ Jaromíra Komorouse je především erupce pocitů z konkrétní doby v konkrétním prostředí. Osobní výpověď člověka, který, když už surfuje na celoživotní tvůrčí vlně, pevně věří, že jede po té pravé.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.

Leporelo pro děti 0-10 let Leporelo Máme doma zvířátko je druhým společným počinem hudebníka a spisovatele Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Stejně jako v případě svého prvního leporela Zvířátka ze ZOO představují oba autoři vtipnou a přístupnou formou domácí mazlíčky, a to dětem od nejmenších až po ty, které si verše rády přečtou samy. V leporelu najdou nejen obvyklá zvířátka našich domácností, jako jsou pes, kočka, křeček či andulka, ale i ta exotičtější, která zastupují třeba štír, chameleon nebo leguán.

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetůje malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného.

Jaromír Matoušek o své básnické prvotině říká: „Básně jsou výběrem z tvorby let 2004 až 2005. Tyto dva roky jsem psal pravidelně jednu za týden. Vždy v pátek. Víkend nic. V pondělí se mi pravidelně začínal objevovat na hrudi těžko definovatelný slabý tlak.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům?

E-kniha s podtitulem Příběh o černé Madoně se zlatými vlasy a stříbrným jeepem
Erotický psychologický román ze současnosti Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své exmanželky Marty, jindy zase v dobře ukryté lesní ulici před vilou, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu.

Nové vydání Mandelu sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe.

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: „Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem.

Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška.

O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: "Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta.

„Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení.

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK.

Mladinká spisovatelka Klára žije v „normálně nenormálním“ vztahu se svou o něco starší partnerkou Lenkou a skrývá svou citlivou duši za přidrzlou a rádoby nezávislou fasádu. Její svět se však začne hroutit v okamžiku, kdy dostane první dopis od Alice, vdané matky, jež se do ní na dálku „zamilovala“.

Skecy jsou obrázkovou knihou vzniklou díky humoru básníka a textaře Petra Soukupa. Po sbírce básní 2/3 chlapa začal vymýšlet pouze jednoslovné výrazy či krátká slovní spojení, a k nim dotvářel jednoduché kresby. Výsledek předal ilustrátorovi Aleši Čumovi, se kterým již spolupracoval právě na knize 2/3 chlapa. Ten obrázky překreslil a dal jim jednotný vzhled. Kniha opět sází na jednoduchost a název Skecy je velmi výstižný.

Hraběnka Eleonora Dujková rozená Bubna-Litic nenapsala jen obyčejné memoáry, kterých jsou plná knihkupectví. Ano, narodit se za první republiky do staroslavné šlechtické rodiny, už to je zárodkem pozdějších dramat.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější.

„Schody do absolutna, známý a věčný příběh o setkání, lásce, vášni a dalších prožitcích.“ Tuto větu napsal na program scénického čtení povídky, která byla skryta v mém autorském šuplíku dlouhých dvacet pět let, můj přítel z divadla Bez zákulisí v Sokolově ing. František Faust. Příběh, který v různých obměnách provází svět lidí od nepaměti, popisuje lásku v jejích romantických podobách. On je dvacetiletý kluk z maloměsta na západě Čech a ona jeho tajemná pražská Múza. Setkávají se spolu na různých místech, která se v těch láskyplných setkáních proměňují z obyčejných míst na místa plná kouzel a tajemství. Všednost jejich příběhu o setkání, vzplanutí, vášni, tajemství a rozchodu je vyvážena způsobem podání děje formou básnických metafor, které mají čtenáři připomenout neobyčejnou krásu českého jazyka.

Pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou z hory, až bude v české zemi nejhůře, a která je jako pojistka, že to tak opravdu bude, zařazena jako pověst poslední, zná přece každý Čech. Proč však dosud spali? A kdo vlastně jsou? Dvouvrší Velký a Malý Blaník, oáza krásné přírody v srdci Evropy, je také všeobecně známa. Blanická, potažno Prokopova neboli Čertova brázda tvoří předěl, který odděluje industrializované okolí Prahy od zachovalejší přírody dál na východ.

2/3 chlapa je druhou sbírkou básní Petra Soukupa, která si jako hlavní úkol klade pobavit, byť neúmyslně. Sbírka je taková, jaký je její autor. Básně jsou krátké a občas se ani o básně nejedná, spíše hesla, slogany, nebo glosy. S nadhledem se dívá na mezilidské vztahy, (nejen) intimní styky, časté nešvary, ke kterým se i sám přiznává. S češtinou nakládá po svém a více řeší originalitu než gramatiku a zbytečnou úctu k pravidlům, která by ho mohla svazovat.

Fotografické akty doprovázené poezií Nedávný padesátník Pavel Jaskiewicz pracuje jako elektromontér na stavbách po celé ČR, avšak fotografie mu učarovala už v šestnácti letech. Fotografuje na kinofilmový materiál a výsledné fotografie si sám zvětšuje klasickým způsobem – v temné komoře.

Carmilla je právem považována za jednu ze dvou nejslavnějších a nejoblíbenějších vampýrských knih – tou druhou je Dracula Brama Stokera (kterého Carmilla zásadně ovlivnila).

První autorská sbírka Martina Štrunce je prostým vyjádřením pestrosti palety života, jejíž barvy mají mnoho odstínů a forem a jejíž konečnou podobu máme nakonec vždy v rukou my.