Carpe diem - elektronické knihy

Třináct autobiografických povídek z pera autora léta žijícího v Kanadě zachycuje různé momenty jeho života v české realitě od konce druhé světové války do prvé poloviny 80. let minulého století. Příběhy jsou výpovědi o událostech všedního života, o tom, jak hrubý tlak společenské nesvobody drtivě zasahoval do nejrůznějších sfér života obyčejného člověka, a tím také do úsilí jednotlivce přežít mizérii totality, pokud možno, morálně nepoškozen.

Klasické dílo americké literatury je sice vyprávěním o dětech, ale teprve dospělí ocení autorovu charakteristiku chlapeckých hrdinů. K romantiku Sawyerovi, vychovávanému laskavou, ale bigotní tetou, a vykutálenému Finnovi se druží uprchlý otrok Jim. Jejich očima sledujeme pro chlapce tak přitažlivou řeku i venkovskou společnost počestných usedlíků a nebezpečných vyvrhelů.

Beton (1970), poslední Holubova sbírka před nuceným odmlčením, které trvalo až do roku 1981. Obrazy děsu z odlidštění světa se vyznačují také básně ze Spojených států amerických právě v této sbírce, která svědčí i o postupné univerzalizaci Holubova tvůrčího vědomí. Ztemňující se horizont jeho poezie se projevuje významovou zašifrovaností a drásavostí pohledu na konfliktnost i paradoxnost situace.

Ačkoli (1969), osmá sbírka Miroslava Holuba je pokládána za vrchol jeho tvorby. Kromě klasické formy básní se tu objevuje i útvar lyrické prózy, jakýsi miniesej. Dosud poměrně optimistický tvůrce tu odhaluje prázdnotu pod povrchem věcí, často s krajní ironií, zvláště v částech reagujících drastickými, až boschovsky temnými metaforami na realitu po srpnu 1968.

Tak zvané srdce (1964): poslední, v pořadí sedmá, z básnických sbírek, jež přinesly témata z lékařského či vědeckého prostředí, napsaná střízlivou formou, nesentimentálně a se značným intelektuálním espritem.

Ne patrně Ne (1989), aforistické texty, někdy řazené mezi Holubovy prozaické tituly, vyšly v Klubu přátel poezie jako „malá knížka nadávek, zákazů, odkazů apod.“, jako snaha „udělat knížku, která šetří oči a je o něčem jiném“. Je tedy souhrnem kratších próz, satirických básniček i sesbíraných nápisů z různých exotických míst světa.

Interferon čili O divadle (1986); ve sbírce obsahující i oddíl scénických básní autor s patrným vlivem Vladimíra Holana, T. S. Eliota a Samuela Becketta dochází k dalšímu popření někdejší významové transparentnosti verše nebývalým zvrstvením výrazu a mnohoznačností. Proti dřívějšímu Holubovu pojetí světa jako řádu hodnot se zde prosazuje theatrum mundi zasahované chorobnými procesy, zlem, zmatečností i absurditou. Typicky holubovské ovšem zůstává osvícenské chápání umění jako účinné obrany před nepřízní reality.

Naopak (1982), jubilejní desátá autorova sbírka začíná „stručnými úvahami“, pokračuje velkým tématem Minotaura a končí oddílem filozofických básní „o původu věcí“.

Narození Sisyfovo (1998) přináší – kromě jiného – básně Zmrtvýchvstání a Cokoli o Bohu, v nichž je připuštěna existence Boha. Poezie osciluje mezi člověkem s vědomím historické tradice a kontinuity a bytostí fascinovanou přítomným časem, „moderní“ racionalitou.

Ono se letělo (1994). Kniha je autorovou životní bilancí, knihou vzpomínek na dětství a mládí. Podobně jako v Ne patrně ne (1989) se i zde jedná o mozaiku krátkých próz a básní, tematicky sjednocených městem Plzeň, rodištěm Miroslava Holuba.

Syndrom mizející plíce (1990), ponorná sbírka s oddíly Synkopy, Symptomy, Syndromy, Synapse. Autor rozvíjí filozofující esej, sytící i hlas jeho poezie. Začíná období skepse ke vědě a stálé nevůle přijímat to, co „existuje“ mimo poznatelnou realitu.

Autor Zdeněk Červenka popisuje v knize Změna je život své zážitky a dojmy ze života ve francouzské provincii Languedoku, a to ze života na vesnici. Čtenáře pobaví zážitky autora v zázračných lázních, klání s byrokraty, kteří jsou všude na světě stejní, i zkušenosti s místními řemeslníky, již mají velmi podobnou náturu jako ti čeští. Dojmy působí přímo trojrozměrně, neboť Červenkovi se ke srovnání nabízejí tři země: Francie, kde se zabydluje, Švédsko, kde žil předtím, a rodná Česká republika. S předmluvou Zdeňka Svěráka.

Autorova nejvýznamnější sbírka obsahuje nejtypičtější básně proletářské poezie. Wolker zde rozvinul sociální baladu, člověk je v ní drcen sociálními problémy, ale může se bránit. Celá sbírka je velmi silně levicově laděna, je pesimistická. Wolker se zde ztotožňuje s programem proletářského kolektivismu. Doporučená školní četba.

Hudba po půlnoci (1994) je jedinou knihou poezie v celém Kloboukově díle. A rozhodně není titulem do počtu. Naopak! Je pozapomenutou perlou moderního českého básnictví minulého století. Vznikala v rozmezí let 1964-1984. Autor v ní cílevědomě hledá smysl života a místo člověka na zemi, a to v událostech a postupném plynutí času

Námořník českého původu objeví v Tichém oceánu zvláštní druh učenlivého, obřího mloka. Lidé zneužijí schopností těchto tvorů a zotročí celý mločí druh. Mloci se však přiučí i špatným lidským stránkám a začnou mít dobyvatelské choutky. Vzbouří se (podobně jako zotročení roboti) proti lidem a vyhlásí jim válku.

Děj se odehrává ve 40. letech 19. století v podhůří Krkonoš, ve vesnici Pozdětín. Soustředil se na otázku buditelských kněží a učitelů. Hlavní postavy jsou učitel Čížek, preceptor Čermák a farář Stehlík, kteří zobrazují české buditele a vlastence. V tomto díle jim autor vzdává dík za vykonanou práci. Hlavním hrdinou je Karel Čermák, který se stěhuje do Pozdětína.

Soubor povídek Zlín Praha Zlín začal vznikat v období, kdy autor žil ve Zlíně a byl nezaměstnaný. Po návratu z Nového Zélandu nemohl najít další směr života a hodně pil. Pak si řekl, že jestli chce spáchat sebevraždu, ať to udělá rovnou.

Kam teče krev (1963), pátá básnická sbírka Miroslava Holuba je ze stejného rodu jako sbírky předchozí: Denní služba (1958), Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Jdi a otevří dveře (1961). Jsou to stále verše střízlivé, aniž by byly nudné, intelektuální, aniž by byly intelektuálské.

Jdi a otevři dveře (1961), čtvrtá básnická sbírka Miroslava Holuba, přináší do poezie, stejně jako sbírky předchozí, „nepoetické jevy“, i když nenápadná tvořivost autorových hrdinů se snaží zlidšťovat okolní svět.

Zcela nesoustavná zoologie (1963) – prostředí a terminologii Holubova vědeckého oboru imunologie básník povýšil ve své šesté sbírce v pořadí na programově nesentimentální, střízlivé, ale o to působivější básnické vyjadřovací prostředky.

Slabikář (1961), třetí básníkova sbírka, rovněž spoluvytvářela koncept tzv. poezie všedního dne, jež měla být srozumitelná širokým vrstvám. Přinesla opět civilní témata, ale jako novum zde autor odsuzuje zabraňování poznání v zájmu „pořádku“. Stálé poznávání je pro něj klíčovou otázkou mravní.

Achilles a želva (1960) je druhá sbírka básníka, která spoluvytvářela s debutem Denní služba a následnými sbírkami koncept tzv. poezie všedního dne, jež měla být srozumitelná širokým vrstvám. Vybírala si civilní témata.

Prvotina světově uznávaného a v Čechách stále opomíjeného básníka Miroslava Holuba Denní služba (1958).

V žáru erotiky navazuje na autorovu čtenářsky velmi úspěšnou knihu Sexualita bez tabu. Autor opět přichází s výsledky zkoumání lidského chování v sexuální sféře.

Fišmeisterova devátá sbírka má opět rysy jako sbírky předchozí: „je plachá, niterná, důvěrná a vstřícná k čistému vidění dětí a Božích bláznů“ (J. E. Frič), umí vtáhnout čtenáře do svébytného autorova světa.

Dobrodružná novela pro mládež. Hlavními hrdiny jsou dva čtrnáctiletí vikingští hoši, jeden svobodný a druhý otrok. Navzdory zákazu jdou lovit ryby daleko do hor. Když se příští den vrátí, zjistí, že jejich osada byla vyvražděna.

Jeden z nejosobitějších pohledů na Itálii. Soubor cestopisných črt a fejetonů o Itálii, jejím lidu, kultuře a umění.

Výbor z básní, písní, rozhlásků a blues jednoho z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších básníků 2. poloviny 20. století, klasika moderní české poezie.

Vzpomínková kniha „posledního slováckého gajdoše“ Štěpána Příkazského (1902-1993), výrazné osobnosti Podluží, přináší jeho slovy vyprávěný příběh šohaje, kterého nešťastná láska vyštvala do Argentiny. Tam mj. poznává legendární cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda (jejich návštěva mezi krajany v pamětech nemůže chybět).

Gabriela Preissová si získala v české literatuře místo především jako autorka vesnických dramat Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890). Málokdo ví, že obě díla měla ještě svá prozaická zpracování.