Čas - elektronické knihy

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý Vás ve své šesté společné knize zvou na místa, kde se odehrávaly příběhy prvních Přemyslovců – a kde se rodila česká státnost. Pokud si je vyznačíme na mapě, získáme (až na několik vzdálenějších výjimek) nepravidelný ovál, který obkružuje Prahu do vzdálenosti zhruba 30 kilometrů. Tato dávná ohniska moci a dějiště historických okamžiků jsou dnes skrytá ve stínu metropole a většinou nepatří k turistickým atrakcím

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu.

Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti.

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost.[Anu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost.]Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou.Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou.

Má Madlenka právo na štěstí, když jejím jediným majetkem je krása – a pod zeleným stromem naplněná láska k Michalovi, synovi bohatého radního? Jeho otec se však neštítí žádného podvodu, a tak je s hanbou vyhnána z domu i městečka. Půvabná dívka má najednou jen dvě možnosti: umřít hlady, nebo přijmout službu v hospodě jako děvečka a holka pro každého. Umřít se jí nechce... Urozený pán Ferdinand ze Schaffgotsche se oběsil na svých statcích. Co si má rodina počít s mrtvolou, když se píše rok sedmnáct set sedm a žádný kněz sebevraha do posvěcené půdy nepohřbí? Nezbývá než najít dobrovolníky, kteří ji bez modliteb zahrabou ve Smolnu, podivné, prokleté zemi nikoho na rozhraní tří panství. Musí to být silní a odhodlaní muži, co se nebojí strašidel ani samotného ďábla, a takoví se jen penězi získat nedají. Nacházejí se mezi odsouzenými na smrt… Sebevrahovi se na Smolno nechce, cestou se snaží převrhnout kočár a zabít koně, rozpoutává bouře, děsí své průvodce řevem a rouháním...

Česká poezie Knížka „Každej chlap chodí, jak mu pták narost“ je soubor krátkých veršů, které autor David Hrbek přes rok zveřejňoval na Facebooku. Většina z nich vznikla v olomouckých kavárnách Café 87 nebo Café Palác. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o autorovy deníkové záznamy, kdy mu inspirací byly na jedné straně rýmy, na straně druhé momentální duševní rozpoložení.

Cesta Hanky Zýkové od okamžiku, kdy si v dospívání uvědomila, že má jisté ne zcela obvyklé schopnosti, až k dnešní profesionalitě ve výkladu karet, byla dlouhá a klikatá. Dříve vykládala karty svým známým spíše jako koníček a teprve postupně si začínala uvědomovat, že její nadání je zároveň životním údělem a posláním.

Přestože už dávno není takovým lamačem ženských srdcí, jakým býval v osmdesátých letech, stále zůstává impozantní osobností hereckého i veřejného života. Přestože se netají tím, že si občas dá skleničku navíc, a jeho vášeň pro cigarety je tak silná, že se stal chodící reklamou na kouření, stále ho mnozí vnímají jako vzor. Přestože už bezmála čtyřicet let platí za největšího elegána českého filmu a mohl by mít každou ženu, na kterou ukáže, stále zůstává se svou manželkou Andreou – a jejich vztah je stejně pevný jako stisk jeho ruky.

Jiří Adamíra patřil k nejlepším českým hercům druhé poloviny dvacátého století. Jeho úchvatné herecké výkony byly vystavěny nejen na nesporném talentu, ale také na pronikavém intelektu, hlubokých znalostech, přemýšlivosti o rolích a zodpovědnosti k divákovi. S jeho fascinujícím osobním charismatem se pojila i přesná dávka odzbrojujícího suchého humoru a ironie. Vedle obdivuhodné kariéry, lemované stovkami dokonale ztvárněných rolí, prožil také zajímavý osobní příběh, bohužel předčasně ukončený zákeřnou nemocí.

Jaromír Matoušek o své básnické prvotině říká: „Básně jsou výběrem z tvorby let 2004 až 2005. Tyto dva roky jsem psal pravidelně jednu za týden. Vždy v pátek. Víkend nic. V pondělí se mi pravidelně začínal objevovat na hrudi těžko definovatelný slabý tlak.

Jan Pivec, to je nepřehlédnutelný titán našeho herectví – a zdaleka nejen díky stejně nepřehlédnutelné postavě. Chlapec ze slušné, ale nepříliš zámožné rodiny z pražských Vinohrad měl od dětství jedinou touhu: stát se hercem. Houževnatost, s níž šel za splněním svého snu, mu pomohla překonat nemilovaná studia i hladová kočovná léta – a hle, po úspěšném bratislavském angažmá se Jan v pouhých sedmadvaceti letech ocitá na prknech naší první scény!

Roky 1938 až 1945. V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí.

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK.

Přemyslovci… Jméno bájného českého rodu zas a znovu rezonuje v našich myslích i srdcích. Dynastie, která se vynořuje z šera českých dějin a po mnoha vzestupech i pádech se stává jedním z nejvýznamnějších stavebních prvků naší historie...

Kniha úvah, portrétů, hudebních textů a básní, setkání lidí známých i neznámých, zážitky s uměleckými výkony stejně jako sportovními, hledání opěrného bodu života. Důvěrné, otevřené vhledy do našich tužeb, souvislosti našeho života a tvorby v jakémkoliv oboru. Po ohlasu knihy O květině přichází autorka s titulem volně navazujícím, inspirovaným svátečními nedělními rány, která prožívá se svými posluchači

Nejznámější romány Jane Austenové patří ke zlatému fondu světové literatury. Velmi zajímavé jsou však také juvenilie, které literární vědec Richard Jenkyns označil za „divoké” a připomínající skeče Monty Pythona. Věříme, že už to je dostatečnou pozvánkou k jejich četbě – a navíc většina z nich je v této knize vydána česky vůbec poprvé.

Řekl-li kdosi moudrý, že při četbě beletrie bychom měli mít pocit, jako by nás kdosi s prvními řádky vtáhl do bezhlavě rozjetého auta a s posledním slovem opět vyhodil na chodník, splňuje novela Jindřicha Kabáta tento postulát velmi důsledně. „S Grohem se to mělo tak, že ho jednou prostě vyplivlo potrubí.“

O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku:
„Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným.

Za vším hledej feromony… Zaplést se můžete kdykoli, kdekoli a třeba úplně omylem. Bohužel ne každá aférka končí happyendem a do vztahu dvou lidí často vstupují věci, které prostě nemůžete ovlivnit, ani kdybyste se postavila na hlavu. A ačkoli dobře víte, že v takových situacích je nejlepší smířit se s realitou a nesnažit se různými méně či více podivnými způsoby zvrátit situaci ve svůj prospěch, někdy si zkrátka nemůžete pomoct… A ještě těžší je odolat intrikám v případě, že se zapletete s celebritou, stokrát denně navštěvujete její webovky a srdce se vám rozbuší (případně kudla v kapse otevře), kdykoli ji zahlédnete v televizi nebo v novinách…

Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové – vůbec první ženy, která kdy získala Pulitzerovu cenu – před námi ožívá mistrně vykreslená plejáda postav, jež prožívají svůj „americký sen“ a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, jež byla součástí světa „horních deseti tisíc“, avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem.

Pokud byste se krásné Newyorčanky Lily Bartové zeptali, co vlastně od života chce, obrátila by k vám svůj okouzlující pohled, nadechla by se… a pak by se pravděpodobně zarazila. Její osud je totiž plný paradoxů: je půvabnější než všechny její vrstevnice, ale ty už se dávno vdaly; zdá se být jako stvořená pro svět americké smetánky přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.

Zuzana Maléřová nás hned úvodním textem, nazvaným Dopis Cyranovi, přivítá ve světě své nové knihy, plné ojedinělých dopisů. Jedny nazvala „cyranovskými“, neboli „dopisy v zastoupení“, což jsou takové, které mnoho let psala jménem někoho jiného. Tak jejím slovem promlouvá dcera k matce, žena k muži, přítel k přítelkyni, bratr k sestře...

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné. Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v ni. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku.

Snad každý člověk touží alespoň jednou prožít dobrodružství, vydat se do neznáma, čelit výzvám, překonávat překážky a poznat sám sebe. V tomto příběhu, který napsal sám život a vypráví ho jeden z přímých účastníků, zjistíte, jak se na přelomu tisíciletí žilo Čechům nelegálně pracujícím v USA. Přečtete si barvitý popis všedních i obvyklých událostí, postřehů a prožitků, který vrcholí jen několik týdnů před těžkou krizí – teroristickým útokem na World Trade Center v New Yorku.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).

Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.

Zkušený autor historických románů Otomar Dvořák se podíval novýma očima na lidové pověsti, tradované v oblasti Českého krasu a Křivoklátské pahorkatiny. Na příběhu pasáčka Matěje, jenž podivnou souhrou náhod objeví ve skalách Kotýzu tajemný Ďáblův klíč, rozehrál mrazivý příběh na pomezí hororu a fantasy. Nebohý sirotek je od chvíle, kdy se zmocnil klíče, pronásledován temnými silami. Prchá před nimi krajinou, zdevastovanou po třicetileté válce, v níž znovu ožívají mytické bytosti, aby sváděly poutníky do záludných pastí.