Čas - elektronické knihy

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější.

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetůje malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného.

V novele Pokrývač, kterou vydává Nakladatelství ČAS k jeho pětaosmdesátým narozeninám, se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán.

Česká poezie Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavedl umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost typicky) do krajin duše, srdce… i těla. Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům?

Nové vydání Mandelu sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe.

„Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení.

Tělo krásné a slavné scénáristky Leony Maxové bezvládně padá ke dnu bazénu u jejího letního sídla. Kdo měl zájem na tom, aby v něm našla hrob nejen ona, ale i tajemství horkého léta 1990? Leonu však její hosté naštěstí vytáhnou právě včas, aby ji místo smrti čekalo „jen“ kóma. U jejího lůžka, na němž leží ve svém „šípkovém světě“, se střídají ti, kteří doufají, že co nevidět procitne, ale možná i někdo, kdo si zoufale přeje pravý opak a lituje, že se jeho temné dílo nezdařilo…

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala… K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství.

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky.

Rodinná sága, odehrávající se v Předmostí u Přerova. Anděla a Fabián Francovi vlastní v srdci úrodné Hané ovocný sad, mají kousek od kostela svaté Máří Magdalény obchod – a spoustu plánů do budoucna. Skončila druhá světová válka, a oni se nadechují svobody. Chtějí pozvednout své sadařské řemeslo i krámek s ovocem, jenže synové Teodor a Eduard chovají diametrálně odlišné představy…

Na jaře roku 1944 přichází do malotřídky v Lověšicích, malé železničářské vesničce u Přerova, nový učitel. Venkovská škola znamená pro Petra Skálu seznámení nejen s dětmi, ale také s jejich rodiči – zejména pak s vdovou Lotou Kiliánovou, maminkou osmileté Helenky. Jejich rodící se vztah, ale také Helenčin něžný dětský svět a láskyplné prostředí domova, se střetávají s krutou realitou válečných a poválečných dnů… Historické prameny, záznamy v kronikách, vzpomínky pamětníků – to všechno autorce dopomohlo k napsání strhujícího příběhu, postaveného na pravdivých základech.

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím.

Společenská beletrie – láska a vztahy – zločin Čeho všeho je schopna žena drasticky toužící po dítěti? Matka, která přišla za podivných okolností o svého potomka? Zubařka Šárka Jordanová, jejíž dcera Iglika zmizela beze stopy v roce 2004, se snaží bolest z její ztráty přebít dalším mateřstvím, dosaženým díky anonymním „samcům“ z internetových seznamek.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve. Rána sroste. Zacelí se. Ale jizva zůstane. Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo?

Psycholožka Vanda Berková slyšela za dobu své praxe stovky příběhů – smutných, veselých, zdánlivě nemožných, ale i tragických. Představuje nám šest lidí, kteří jí odkryli svůj osud… a nejde jim jen pod kůži, ale až do morku kostí, doslova na krev. Vrací je ve vyprávění na ZAČÁTEK jejich životního příběhu, a tím se dostává k jádru problému, který je zavedl do její ordinace.

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou.

Dějiny před námi defilují jako strhující drama, pokud o nich píše autor literatury faktu, který už mnohokrát prokázal své vypravěčské mistrovství. Je tomu tak i v této knize, v níž Roman Cílek s mnoha pozoruhodnými detaily zobrazuje několik klíčových okamžiků minulého století: nástup hitlerovců k moci.

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala v době příprav na druhou světovou válku a pak i během ní o všem podstatném. Stejně nepravdivý by však byl i názor, že toto zákulisní a v mnohém dodnes nezmapované dění zůstalo zcela bez vlivu na vývoj událostí.

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení.

Roky 1938 až 1945. V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí.

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy.

Hraběnka Eleonora Dujková rozená Bubna-Litic nenapsala jen obyčejné memoáry, kterých jsou plná knihkupectví. Ano, narodit se za první republiky do staroslavné šlechtické rodiny, už to je zárodkem pozdějších dramat.

Pokud máte rádi příběhy o nebezpečných výpravách do exotických krajin, kde dobrodruhy neohrožují jen záludní domorodci, dravé šelmy a přírodní živly, ale také temná magie a démonické příšery, pak jsou tři čtivé povídky Otomara Dvořáka určeny právě Vám! V první z nich zavítáme v sedmdesátých letech minulého století do jihoamerických Kordiller, do sopečné krajiny u jezera Lakaru, kde se mladý český vědec, pátrající po svém záhadně zmizelém profesorovi, stane rukojmím ve vzájemném boji americké CIA, místní vojenské junty, partyzánů, příslušníků hrdého kmene Mapučů – a především oživlých bytostí z dávných indiánských mýtů.

Zkušený autor historických románů Otomar Dvořák se podíval novýma očima na lidové pověsti, tradované v oblasti Českého krasu a Křivoklátské pahorkatiny. Na příběhu pasáčka Matěje, jenž podivnou souhrou náhod objeví ve skalách Kotýzu tajemný Ďáblův klíč, rozehrál mrazivý příběh na pomezí hororu a fantasy. Nebohý sirotek je od chvíle, kdy se zmocnil klíče, pronásledován temnými silami. Prchá před nimi krajinou, zdevastovanou po třicetileté válce, v níž znovu ožívají mytické bytosti, aby sváděly poutníky do záludných pastí.

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože.

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se již potřetí vypravili do rozmanitých koutů Prahy, na břehy Vltavy i dalších toků a vodních ploch, do zakletých areálů a k výstavným palácům; opět Vám slovem a obrazem představí utajené klenoty v netušených souvislostech a na nečekaných místech. K jejich objevování zvou těmito slovy: „Nejprve objevíme v Praze Ameriku. Je rokokově sladká! Poté na levém vltavském břehu zrekonstruujeme linii jezuitských lusthausů a vyhledáme to, co nám z ní zbylo.