Čas - elektronické knihy

Společenská beletrie – láska a vztahy – zločin Čeho všeho je schopna žena drasticky toužící po dítěti? Matka, která přišla za podivných okolností o svého potomka? Zubařka Šárka Jordanová, jejíž dcera Iglika zmizela beze stopy v roce 2004, se snaží bolest z její ztráty přebít dalším mateřstvím, dosaženým díky anonymním „samcům“ z internetových seznamek.

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve. Rána sroste. Zacelí se. Ale jizva zůstane. Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo?

Psycholožka Vanda Berková slyšela za dobu své praxe stovky příběhů – smutných, veselých, zdánlivě nemožných, ale i tragických. Představuje nám šest lidí, kteří jí odkryli svůj osud… a nejde jim jen pod kůži, ale až do morku kostí, doslova na krev. Vrací je ve vyprávění na ZAČÁTEK jejich životního příběhu, a tím se dostává k jádru problému, který je zavedl do její ordinace.

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím.

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala… K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství.

Tělo krásné a slavné scénáristky Leony Maxové bezvládně padá ke dnu bazénu u jejího letního sídla. Kdo měl zájem na tom, aby v něm našla hrob nejen ona, ale i tajemství horkého léta 1990? Leonu však její hosté naštěstí vytáhnou právě včas, aby ji místo smrti čekalo „jen“ kóma. U jejího lůžka, na němž leží ve svém „šípkovém světě“, se střídají ti, kteří doufají, že co nevidět procitne, ale možná i někdo, kdo si zoufale přeje pravý opak a lituje, že se jeho temné dílo nezdařilo…

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetůje malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného.

Nové vydání Mandelu sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe.

Česká poezie Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavedl umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost typicky) do krajin duše, srdce… i těla. Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou.

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv.

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům?

Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.

„Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení.

V novele Pokrývač, kterou vydává Nakladatelství ČAS k jeho pětaosmdesátým narozeninám, se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.

Nejznámější romány Jane Austenové patří ke zlatému fondu světové literatury. Velmi zajímavé jsou však také juvenilie, které literární vědec Richard Jenkyns označil za „divoké” a připomínající skeče Monty Pythona. Věříme, že už to je dostatečnou pozvánkou k jejich četbě – a navíc většina z nich je v této knize vydána česky vůbec poprvé.

Přestože už dávno není takovým lamačem ženských srdcí, jakým býval v osmdesátých letech, stále zůstává impozantní osobností hereckého i veřejného života. Přestože se netají tím, že si občas dá skleničku navíc, a jeho vášeň pro cigarety je tak silná, že se stal chodící reklamou na kouření, stále ho mnozí vnímají jako vzor. Přestože už bezmála čtyřicet let platí za největšího elegána českého filmu a mohl by mít každou ženu, na kterou ukáže, stále zůstává se svou manželkou Andreou – a jejich vztah je stejně pevný jako stisk jeho ruky.

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného! Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka.

Tomáš Holý vstoupil do našich srdcí a stal se legendou dětského herectví. To, že mu nemilosrdný osud dopřál tak krátký čas, v tom – na rozdíl od jiných „legend“ – nehraje žádnou roli. Na jeho neopakovatelným způsobem ztvárněné malé hrdiny bychom nezapomněli, ani kdyby dnes žil šťastně a spokojeně mezi námi (a zřejmě mimo světla ramp, po nichž vlastně nikdy netoužil). Jeho vůbec první biografie nás seznámí s hereckými začátky, zevrubněji se věnuje legendárním snímkům Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny či „šumavské trilogii“

Až pod samotnou střechou tribuny stadionu Na Julisce, v proskleném prostoru s úžasným výhledem, se po celou sezonu 2012/2013 odehrávala ojedinělá setkání. Spisovatelka Zuzana Maléřová zvala k důvěrným hovorům o životě, o lidském usilování, trápení, štěstí i sebepoznání přední umělce i zástupce fotbalové Dukly. Jejími hosty byli např. zpěvačka Marta Kubišová či herci Naďa Konvalinková, Jana Synková, Táňa Fischerová, Barbora Srncová a Stanislav Zindulka, z řad Dukly pozvání přijali např. Luboš Kozel, Patrik Gedeon a další.

„Schody do absolutna, známý a věčný příběh o setkání, lásce, vášni a dalších prožitcích.“ Tuto větu napsal na program scénického čtení povídky, která byla skryta v mém autorském šuplíku dlouhých dvacet pět let, můj přítel z divadla Bez zákulisí v Sokolově ing. František Faust. Příběh, který v různých obměnách provází svět lidí od nepaměti, popisuje lásku v jejích romantických podobách. On je dvacetiletý kluk z maloměsta na západě Čech a ona jeho tajemná pražská Múza. Setkávají se spolu na různých místech, která se v těch láskyplných setkáních proměňují z obyčejných míst na místa plná kouzel a tajemství. Všednost jejich příběhu o setkání, vzplanutí, vášni, tajemství a rozchodu je vyvážena způsobem podání děje formou básnických metafor, které mají čtenáři připomenout neobyčejnou krásu českého jazyka.

Autor sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak zajímavé dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby… Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost…