Literární biografie

Deník Jiřího Sixty, vojáka c. k. armády a později legionáře v Rusku, je doslovný přepis jeho záznamů, které si zapisoval v letech 1914–1920. Popisuje v nich zážitky z bojů na ruské frontě v nenáviděné uniformě rakouského vojáka, své přeběhnutí k Rusům, boje československých legionářů v zemi zmítané revolučním terorem, putování rozlehlou Sibiří zemi až do Vladivostoku a dál cestu lodí do Evropy k vytouženému domovu.

Víte, že o první rozvod v českých dějinách se postaral král Přemysl Otakar I., který zapudil manželku Adlétu Míšeňskou a vzal si mladičkou princeznou Konstancii? Anebo to, že Barbora Celská, druhá choť císaře a krále Zikmunda Lucemburského, prý byla doslova posedlá sexem? Jsou to pomluvy, nebo čistá pravda? Autor nám dá nahlédnout do života našich králů a královen a prozradí, jaký měli vztah k druhému pohlaví.

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold.

Ve své další knize nazvané: „Harém po Česku“ autor popisuje půlroční hledání budoucí životní partnerky. Proč „Harém?“ Protože si vybíral ze skoro sto dvaceti žen a dívek, které odpověděly na jeho inzerát. S většinou z nich se sešel a několik z nich poznal i blíže. O tomto úchvatném hledání a vyřazování až na tu poslední vypráví tato poutavá kniha z normalizačních let.

Jednou cizincem, provždy cizincem Autobiografický román nás provede protektorátní Prahou s jejími barrandovskými ateliéry, bombardovaným Berlínem, poválečným pohraničím, marasmem budování socialismu podpořeným „bratrskou pomocí spřátelených vojsk“, komunistickým kriminálem i prosperující kapitalistickou Spolkovou republikou Německo. Vypráví příběh o vykořenění a nespravedlnosti, ale i o víře ve vlastní schopnosti, síle a odvaze vzepřít se nepřízni osudu.

Marylin Monroe, Elvis Presley, princezna Diana, J. F. Kennedy a Michael Jackson – jejich náhlou smrtí se jako by na okamžik zastavil svět a dodnes nás odchod každého z této pětice fascinuje. Po důkladném zkoumání spisů FBI a rozhovorů s klíčovými svědky i odborníky odhalil autor nové informace, které změní způsob, jak jsme dosud pohlíželi na život i tragédie těchto společenských ikon.

Autor nechává v poutavém životopise tragicky zesnulého básníka promlouvat zejména pamětníky: přátele Václava Hraběte (1940-1965), jeho lásky, učitele, spolužáky či umělecké souputníky. „Sám se snaží zpřítomnit dobovou atmosféru. Vciťuje se do protagonisty, přimýšlí si detaily, z kronikářského tónu co chvíli přechází do přítomného času, aby oživil příběh,“ napsal v recenzi Jan Nejedlý.

Samuel Hearne se narodil roku 1745 v Londýně a poté, co dokončil studia, vstoupil do válečného námořnictva. Za Sedmileté války sloužil pod velením kapitána Samuela Hooda a námořnictvo opustil roku 1763. O dva roku později (1766), se nechal zaměstnat společnosti Hudson Bay, zpočátku jako obchodník na zaoceánské lodi, která operovala v severoamerických arktických vodách. Poté byl převelen do stanice Fort Prince of Wales, a když mu bylo čtyřiadvacet let, byl pověřen, aby prozkoumal interiér ohromného arktického kontinentu.

As a teenager, Matous's world was turned up side down when doctors diagnosed him with the very rare Wilson's disease. What followed was a merry-go-round of examinations and worries on the road to recovery. In the end, Matous concluded that, instead of a tragedy, he was lucky that Wilson's disease attacked his liver. He was lucky because he was the beneficiary of a successful liver transplantation; and he was lucky ...

Autobiografický příběh člověka s těžkou duševní poruchou, velmi drsný, jen pro silné povahy.

Až po dopsání knihy „Sirotek“ jsem si uvědomil, že jsem vlastně vytvořil chybějící článek řetězu příběhů naší rodiny. Ten svým obsahem navazuje na knihu „Tajné deníky ruského legionáře“, kde popisuji životní příběh svého otce. Přesně tam, kde „Deníky“ končí, „Sirotek“ začíná. Na něj pak volně navazuje kniha „Vojna“. V knize „Sirotek“ provázím čtenáře svým dětství a mládím, které jsem prožíval v padesátých a šedesátých letech na okraji Prahy na velkém staveništi nového sídliště Zahradní Město. Do vyprávění zapadají i mé zážitky, z mimořádného roku 1968 a z Bartošovic v Orlických horách, kde jsem strávil desatery prázdniny. Nechal jsem v této malebné pohraniční vesničce kus svého srdíčka u své první lásky. Podívejte se se mnou o více jak půl století zpět očima malého kluka, který právě přišel o svého otce.

Dětí, které přežily útrapy nacistických lágrů, bylo málo. Pokud se to někomu podařilo, byl to spíše zázrak. Tenhle zázrak prožil také teprve jedenáctiletý Pavel Taussig.

Moje slovenská babička byla originál, jaký se hned tak nevidí. Zažívala zvláštní příhody, někdy přímo dobrodružné, jindy moc hezké, úsměvné, veselé i dojemné. Prožila dvě války a z každé si něco odnesla. Přišla o manžela, pohřbila několik dětí, poznala obrovskou chudobu, a přesto ji to nezlomilo. Život brala v dobrém i zlém, s nadhledem i humorem. Snažila jsem se za pomoci vzpomínek - mých i mé maminky a sestry zachytit tyto neopakovatelné okamžiky, které stálo za to zaznamenat.

V knize je zachycen život geniálního právníka a finančníka, který rozhodujícím způsobem přispěl k vybudování našeho největšího průmyslového koncernu. Dr. Karel Loevenstein byl generální ředitel a předseda správní rady akciové společnosti Škody Plzeň, dříve Škodovy závody. Byl člen představenstva Anglo-československé banky, tvůrce investičního programu ŠKodových závodů v období hospodářské krize, konzultant premiérů československých vlád v ekonomických otázkách. Polozapomenutá osobnost podnikatele na jednom z nejdůležitějších postů československého průmyslu té doby, jejíž význam je historiky spíše tušen, než skutečně znám.

Nikdy nevieme, čo nájdeme za zatvorenými dverami. Niekedy je lepšie ich neotvoriť. Neuveriteľný príbeh ženy na ceste od skutočnosti k pravde.

Caitlin se ve čtrnácti přestěhovala s rodiči do města. Jednoho dne ji zláká inzerát hledající modelky. Zaměstnavatel ji však oklame, znásilní a pak prodá pakistánskému gangu. Pro Caitlin začíná život plný hrůz – nucené prostituce, násilí, drog a potratů. Přesto se jí po čase podaří i se svými dětmi utéct do bezpečí a poukázat na zvěrstva, která se dějí všem přímo pod nosem, aniž se někdo odváží zakročit.

Autor z části humornou a z části popisnou formou ukazuje čtenáři svou „Horskou dráhu života“, která jej střídavě vyvážela v jeho kariéře nahoru a pak zase padal dolů jako na skutečné horské dráze. To vše se mohlo odehrát jen v těch zvláštních a neopakovatelných letech od roku 1988 do roku 1992. V těchto letech se tisíce lidí loučily se svými „teplými místečky“ a většinou neradi uvolňovali místa novým, kteří je na nich střídali. Pro dnešní generaci mladých lidí jsou už ta léta jen historií. Proto se k ní vracím, abych ji pamětníkům připomněl a těm mladým ukázal nesmírný význam té doby i pro jejich životy v té kladné a třeba i záporné roli.

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného! Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka.

Známý a oblíbený veterinář Jan Herčík, spoluautor již šesti úspěšných knih, jež napsal v tandemu s Alenou Hrachovcovou, o té, kterou právě držíte v ruce, říká: „Společně se vám pokusíme vylepšit náladu příběhy z ordinace veterinárního lékaře. Příběhy, které jsou někdy veselé, někdy k zamyšlení, a u některých možná ukápne i slzička.

Nechte se inspirovat strhujícím příběhem triatlonisty Tomáše Slavaty, původně sprejera a kluka ulice, kterého nezlomily ani neuspořádané poměry v jeho vlastní rodině. Ba naopak. V jednadvaceti letech se stal náhradním tátou svých dvou synovců (a později i dalších kluků). Dnes pomáhá dětem z problémových rodin a dětských domovů.

Nikdy nevíme, co najdeme za otevřenými dveřmi. Někdy je lepší je neotvírat. Neuvěřitelný příběh ženy na cestě od skutečnosti k pravdě.

Autorka Pavlína Lerchová se ve své knize vrací k událostem starým 20 let, kdy jí na kožní onemocnění zvané PLEVA syndrom zemřela prvorozená dcera Věruška. Autorka popisuje svou mnohaletou cestu k vyrovnání se s osudem, která vyústila v to, že se dnes věnuje profesi kouče.

Skutečný příběh z pera mladičké bloggerky Jany Ryšánkové je osobním svědectvím o boji se zákeřnou nemocí. Janě diagnostikovali v pátém měsíci těhotenství rakovinu. Měla se rozhodnout, zda ona, nebo dítě. Rozhodla se vybojovat život svůj i život dítěte. A vyhrála.

Njoro musel opustit v sedmi letech matku, která byla závislá na alkoholu a mlátila ho. Začal žebráním, ale brzy mu nezbylo než krást. Život v gangu provázelo znásilňování i lynčování. Zákon ulice ho natolik poznamenal, že se možná nedokáže dostat z úplného dna, ani když mu někdo podá pomocnou ruku.

Vzpomínková kniha na pražské studentské spolužití pozdějšího vynikajícího historika a esejisty Zdeňka Kalisty (1900-1982) s básníkem Jiřím Wolkerem (1900-1924). Autor stál například u zrodu sbírky Host do domu.

Občas byl až nepříčetný, jako by se úplně pomátl. Zbil ji a tyranizoval, omlouval se a tvrdil, že už jí nikdy neublíží. Doufala pořád ve změnu a v ten krásný život, který ji sliboval. Nestalo se, přesto zůstávala... Drsný autobiografický příběh ženy, která si prožila peklo, přesto nikdy neztratila naději.

Dílo volně navazuje na předchozí autorčinu knihu „Příběhy mojí babičky.“ Babička byla velmi originální, hodně toho prožila a vychovala sama sedm dětí. Tato kniha vypráví o osudu její nejmladší dcery, která to v dětství neměla vůbec lehké. Nejen ona, ale i celá její rodina a všichni okolo žili v době druhé světové války, kterou prožívali velice intenzivně. Teprve po válce se na dívku usmál osud v podobě… Ale více se dovíte v této knize.

Příběh vášnivého, bouřlivého vztahu Ernesta Hemingwaye a jeho třetí manželky Marthy Gellhornové.

Počet ľudí s rakovinou rastie. Rastie aj počet iných ochorení, ako aj psychických problémov. Môžeme sa poďakovať všetkým znečisťovateľom. Chemickí vojaci sú ukrytí vo vode, ktorú pijeme, v potravinách, ktoré konzumujeme, vo vzduchu, ktorý dýchame, chemickí vojaci sú všade. Pomaly a smutne kráčame v objatí trojuholníka smrti, lebo tušíme, že niečo nie je v poriadku. Mlčky sa na to prizeráme. Je to také verejné tajomstvo. Rada by som tomu nejakým spôsobom zabránila a práve preto vznikla táto kniha. Je to príbeh, ktorý sa odohral v trojuholníku smrti. Prajem vám príjemné čítanie.

Z domáceho prostredia do komunity ľudí v liečebných kúpeľoch, s rôznymi osobnostnými vlastnosťami – tak by mohol znieť podtitul z časti autobiografickej prózy Ivety Čavojskéj - Chudéj. Od svojho manžela a svojich dvoch detí, sa tridsaťdva ročná Júlia Tichá na odporúčanie lekára ocitla tri týždne v rehabilitačnom zariadení, čo bol doposiaľ pre túto ženu absolútne nepoznaný a do istej miery izolovaný svet. Do tej chvíle, od svojho partnera a ich detí nebola mimo domova ani raz, no toto odlúčenie, vďaka nedôvere a zbytočným milosrdným klamstvám, používaných vďaka netolerancii k záujmom toho druhého, veľmi poznačilo ich vzťah. Nehľadiac na to, že po absolvovaní liečby sa jej zdravotný stav po fyzickej stránke zlepšil, tak nie iba dobré zážitky ktoré tam zažila, s ľuďmi rôznych charakterových vlatností, jej zostanú v mysli ešte dlhý čas. No a jazvy na duši, vďaka absolútne negatívnym skúsenostiam, jej zostanú navždy. Všetko zlé je na niečo dobré a preto nedobré zážitky ktoré jej zostali v mysli, ju naučili viac veriť sama sebe a svojej intuícii a s oveľa väčším dôrazom sa naučila v istých situáciách používať slovo, vyjadrujúce nesúhlas.