Poezie

Básník, meteorolog a vnímavý pozorovatel v rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko vykresluje toulky divokou přírodou. Zachytává obyčejné, a přitom fascinující detaily, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený.

Úvodní díl Spisů, které vyšly ve 20. letech minulého století a jsou pro dnešního čtenáře prakticky nedostupné, pojímá veškerou Gellnerovu poezii, k ní přiřazuje málo známou básnickou pozůstalost a překlady. František Gellner byl představitelem osamocené revolty.

Dvojjazyčné vydání: český překlad a francouzský originál. První české úplné vydání slavných básní francouzského romantika Alphonse de Lamartina (1790 – 1869) v novém, rytmicky i věcně dokonalém překladu Zuzany P. Krupičkové. Elektronická kniha, druhé vydání (první vydání Květy poezie, Mladá fronta, 2003). Díky této sbírce se stal Lamartine prvním francouzským romantickým básníkem. Nejvíce proslul ve Francii Lamartinův verš „Ó čase, zastav se v běhu svém...“ Melodická poezie, hudebnost veršů, filozofické otázky lidské existence, klasika. Graficky doprovodil akad. mal. Karel Demel. Lamartine k nám hovoří prostřednictvím Zuzany P. Krupičkové z devatenáctého století – ale jak výmluvné a živé je jeho poselství...

Achilles a želva (1960) je druhá sbírka básníka, která spoluvytvářela s debutem Denní služba a následnými sbírkami koncept tzv. poezie všedního dne, jež měla být srozumitelná širokým vrstvám. Vybírala si civilní témata.

V životě každého člověka hraje velkou roli láska, je to naše bytostná potřeba. Je motivem našeho jednání, pro umělce je inspirací k jejich dílům, pro hrdiny důvodem k velkým činům. Nastavuje nám zrcadlo, jací jsme a jací bychom mohli být.

Slabikář (1961), třetí básníkova sbírka, rovněž spoluvytvářela koncept tzv. poezie všedního dne, jež měla být srozumitelná širokým vrstvám. Přinesla opět civilní témata, ale jako novum zde autor odsuzuje zabraňování poznání v zájmu „pořádku“. Stálé poznávání je pro něj klíčovou otázkou mravní.

Prvotina světově uznávaného a v Čechách stále opomíjeného básníka Miroslava Holuba Denní služba (1958).

Interferon čili O divadle (1986); ve sbírce obsahující i oddíl scénických básní autor s patrným vlivem Vladimíra Holana, T. S. Eliota a Samuela Becketta dochází k dalšímu popření někdejší významové transparentnosti verše nebývalým zvrstvením výrazu a mnohoznačností. Proti dřívějšímu Holubovu pojetí světa jako řádu hodnot se zde prosazuje theatrum mundi zasahované chorobnými procesy, zlem, zmatečností i absurditou. Typicky holubovské ovšem zůstává osvícenské chápání umění jako účinné obrany před nepřízní reality.

Tato knížka je zajímavou sondou, zda čtenář má raději lyrickou poezii, nebo poetické vyprávění o realitě. Tandem Blanka Brodská a Jan Žák nabízí srovnání dvou různých způsobů psaní básní tím, že v první části knížky se ke třiceti šesti motivům oba vyjadřují svým osobitým přístupem. Ve druhé a ve třetí části knížky najde čtenář dalších sedmdesát básniček, psaných rozdílným stylem.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán.

Kniha „Praha na vlnách věků“ je poetickým rozjímáním nad současností i minulostí Prahy. Neobvyklý pohled básnířky a známé malířky, obohacený o její vzpomínky a prožitky.

Naopak (1982), jubilejní desátá autorova sbírka začíná „stručnými úvahami“, pokračuje velkým tématem Minotaura a končí oddílem filozofických básní „o původu věcí“.

Když po pohřbu babičky uvidí Věra na hřbitově neznámého muže, jak pokládá na babiččin hrob její oblíbené gerbery, ještě netuší, že je to předzvěst událostí, které ovlivní její prozatím poklidný život. Bude muset najít odpověď na spoustu otázek. Kdo vlastně byla její babička? Jaký byl její život před válkou a během ní? Co se stalo s její velkou láskou a proč o tom nikdy nemluvila? Nové otázky se vynořují i z přítomnosti. Je Věřin manžel ten pravý?

Básně z jazzové dásně nejsou jen básně, ale i texty, postřehy všeho druhu včetně citátů, které J. K. oslovují a inspirují. Je tu leccos k pobavení, zamyšlení aneb co se honí hlavou Jany Koubkové.

Jan Šmarda v této knize poprvé popisuje dosud málo známé okolnosti ze života svého bratrance, významného českého básníka Ivana Blatného (21. prosince 1919–5. srpna 1990): od dětství v kulturní, dobře situované brněnské rodině, přes Blatného první básnické pokusy se dostává ke zlomovému okamžiku, kdy Blatný, výrazný člen Skupiny 42 a autor několika klíčových knih poezie, využije po únoru 1948 své cesty s delegací českých spisovatelů do Anglie a 30. března se v Londýně rozhodne pro život v exilu.

O čem je kniha? Citlivý mladík prožívá svoje nálady, které jsou vyjádřeny ve čtyřech povídkách a souboru básní, ale spíš než ke klidu vlastní duše se dostává k temnotě…

Ne patrně Ne (1989), aforistické texty, někdy řazené mezi Holubovy prozaické tituly, vyšly v Klubu přátel poezie jako „malá knížka nadávek, zákazů, odkazů apod.“, jako snaha „udělat knížku, která šetří oči a je o něčem jiném“. Je tedy souhrnem kratších próz, satirických básniček i sesbíraných nápisů z různých exotických míst světa.

Ono se letělo (1994). Kniha je autorovou životní bilancí, knihou vzpomínek na dětství a mládí. Podobně jako v Ne patrně ne (1989) se i zde jedná o mozaiku krátkých próz a básní, tematicky sjednocených městem Plzeň, rodištěm Miroslava Holuba.

Narození Sisyfovo (1998) přináší – kromě jiného – básně Zmrtvýchvstání a Cokoli o Bohu, v nichž je připuštěna existence Boha. Poezie osciluje mezi člověkem s vědomím historické tradice a kontinuity a bytostí fascinovanou přítomným časem, „moderní“ racionalitou.

Tato desátá knížka Jana Žáka je výborem z jeho bohaté literární tvorby, která se vyznačuje stručností a věcností. Jeho verše se poněkud vymykají básnickým zvyklostem, jsou spíše poetickým vyprávěním než pouhou hrou se slovy, kterou nabízí novodobá poezie. Čtivost je zaručena rytmikou a důsledným rýmováním veršů, které nenásilným způsobem čtenáři přibližují děj, o který v básničkách není nouze: … Už teď se tu dějí věci, které dříve nebyly, když jsme ve svém domově bezpečně se cítili. Kostel se prý zbourá, mešita se postaví, až se nový imám do vesnice dostaví…

Více než 170 autorských básní Jany Štromajerové v jedné sbírce. Sbírka je protkána různými náladami, různými tématy i různými místy, s básněmi psanými různým stylem a s různou dobou vzniku. Celá sbírka je dělena do čtyř základních kapitol: Všehochuť, Láska, Dojmy přírody a Věnované.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve. Rána sroste. Zacelí se. Ale jizva zůstane. Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo?

Obsah článků a básniček v této e-knížce je reakcí na dění v Evropě v letech 2015–2019, které největší měrou ovlivnila imigrační vlna. Články jsou v podstatě komentáře k oficiálním zprávám s pohledem do zákulisí událostí, které sdělovací prostředky podávají někdy zkresleně a zaujatě, nebo zamlčují podstatná fakta. Články a básničky se pravidelně střídají, aby si čtenář uvědomoval kontrast mezi pesimistickou realitou a optimistickým pohledem na svět.

Kniha věnovaná všem ženám, které si chtějí dát do pořádku svůj život. Je o uvědomění svého ženství. Osloví všechny ženy, které se chtějí nad svým životem zamyslet a změnit svůj život k lepšímu. Název knihy "Kouzlo" není jen slovo, text vás při jejím čtení doslova nabije pozitivní energií, a pro vás, jako mávnutím kouzelného proutku, nebude nic, co byste nezvládla.

Výbor z básní, písní, rozhlásků a blues jednoho z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších básníků 2. poloviny 20. století, klasika moderní české poezie.

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).

Beton (1970), poslední Holubova sbírka před nuceným odmlčením, které trvalo až do roku 1981. Obrazy děsu z odlidštění světa se vyznačují také básně ze Spojených států amerických právě v této sbírce, která svědčí i o postupné univerzalizaci Holubova tvůrčího vědomí. Ztemňující se horizont jeho poezie se projevuje významovou zašifrovaností a drásavostí pohledu na konfliktnost i paradoxnost situace.

Ačkoli (1969), osmá sbírka Miroslava Holuba je pokládána za vrchol jeho tvorby. Kromě klasické formy básní se tu objevuje i útvar lyrické prózy, jakýsi miniesej. Dosud poměrně optimistický tvůrce tu odhaluje prázdnotu pod povrchem věcí, často s krajní ironií, zvláště v částech reagujících drastickými, až boschovsky temnými metaforami na realitu po srpnu 1968.

Syndrom mizející plíce (1990), ponorná sbírka s oddíly Synkopy, Symptomy, Syndromy, Synapse. Autor rozvíjí filozofující esej, sytící i hlas jeho poezie. Začíná období skepse ke vědě a stálé nevůle přijímat to, co „existuje“ mimo poznatelnou realitu.